Deutsche Bank nám připomněla, že klasický vzorec pro snižování státního dluhu představuje udržitelný primární přebytek spojený se silným ekonomickým růstem. Problémem je, že oba tyto nástroje se zdají být v současných politických podmínkách pro většinu zemí spíše teoretické než realistické.
V tomto kontextu se inflace znovu objevuje – nikoli jako katastrofa, ale jako potenciální mechanismus pro zmírnění dluhových zátěží. Rostoucí ceny snižují reálnou hodnotu již nahromaděných závazků, což vládám umožňuje splácet dluh „levnějšími“ budoucími penězi. To platí zejména pro dluhy s pevnou úrokovou sazbou, jejichž splácení je v kontextu trvalého růstu příjmů výrazně snazší.
Tento efekt však funguje pouze za jedné podmínky: pokud centrální banky na inflaci nereagují agresivním zvyšováním úrokových sazeb. Právě zde optimismus ochabuje. Analytici poznamenávají, že výhody inflace byly v drtivé většině historických případů téměř zcela vyrovnány rostoucími výnosy – což je přesně ten mechanismus, který má inflaci držet na uzdě.
Kromě toho se zkušenosti různých zemí výrazně liší: v některých případech inflace skutečně pomohla zmírnit bilanci, zatímco v jiných zvyšování sazeb pouze zvýšilo dluhovou zátěž a vyžadovalo přísnější rozpočtovou disciplínu.
Deutsche Bank zdůrazňuje, že inflace se stává efektivním nástrojem pro snižování dluhu pouze tehdy, když lze řídit výnosy. Tato oblast spadá výhradně do sféry měnové politiky – od přímých limitů na úrokové sazby po měkčí formy finanční represí. Takový přístup je však možný pouze v kontextu vysokého státního dluhu, kontroly nad tokem kapitálu a vstřícnou centrální bankou.
Jinými slovy, inflace může být užitečná, ale pouze pokud se s ní nezachází příliš agresivně. Pro většinu zemí zůstává nedokonalým, ale nejrealističtějším nástrojem pro snižování nahromaděného dluhu, a to za podmínky, že úřady úspěšně zabrání přílišnému a rychlému růstu nákladů na půjčky.